Ve vztazích mezi Prahou a Washingtonem přece jen došlo po měsících čekání k nějakému průlomu. Premiér Sobotka ujistil časopis Foreign Policy, že slibuje loajalitu České republiky ve vztazích k NATO, a že zahraniční politika ČR bude pokračovat ve stopách havlovské tradice.
Nemám dobrý pocit z toho, že když už s nějakými slovy pana ministerského předsedy souhlasím, tak si je mohu přečíst pouze v prestižním časopise Foreign Policy a neslyším je na půdě parlamentu, nebo v projevech pana premiéra Sobotky u nás v České republice. V článku se sice nedozvíme nic převratného, jedná se o samozřejmost, kterou bych ale čekal od jakéhokoli premiéra po roce 1989. Přesto se slova ve Foreign Policy liší od slov a činů, se kterými operuje během posledního půl roku tato vláda. V tomto směru si dovolím vypůjčit bonmot, který tuto schizofrenii vlády nanejvýš dobře vystihuje - rozdíl mezi tím, co pan premiér píše v angličtině celému světu a tím, co vláda ústy prvního náměstka ministra zahraničních věcí Druláka občas hlásá, a co vláda směrem k solidaritě v rámci NATO koná, resp. nekoná, je asi tak stejný jako rozdíl mezi aktem a pietním aktem.
Nutno ale podotknout, že pan premiér se chová v tomto směru konstantně a předvídatelně. Jeho typickou vlastností, která jej více než půl roku v pozici ministerského předsedy prezentuje je, že se permanentně něčeho bojí. Ať už je to vnitřní opozice uvnitř ČSSD, nebo koaličního partnera hnutí ANO, nebo svých vlastních voličů. Pan premiér si uvědomuje, že velká část společnosti se dosud nesmířila s polistopadovým politickým vývojem, a že velká část těchto lidí je právě v jeho straně. Proto to, co píše ve Foreign Policy, neuslyšíme v ČR.
