Vláda stále hledá třetí cestu. Ukazuje se to na postoji některých koaličních poslanců k Ukrajině, na snaze vytvořit nová spojenectví, například s neutrálním Rakouskem, na úkor proamerického a rozhodného Polska. Naši severní sousedé nedebatují, jestli Východ, nebo Západ. Mají jasno. My ale stále hledáme. Ano, situace na Ukrajině je velmi kritická i po podepsání dohody v Minsku, a rozhodně se nedá jednoduše shrnout. Já to však vidím takto – na Krym se úplně zapomnělo, teď se hraje o to, jak udržet příměří na východní Ukrajině. Pokud ale oblast konfliktu opět rozmrzne, budeme svědky dalšího opakování dějin z ruských územních záborů. Z protiústavních separatistů se stanou ozbrojené síly podřízené však již jen autonomním oblastem.
Rozhodně je dobře, že se snažíme do poslední chvíle o diplomatická řešení. Ale pokud tyto postupy selžou, nezbude nic jiného než se opět rozhodnout – podpořit Ukrajinu, či se k ní otočit zády? Situace je o to absurdnější v tom, že Rusko dodává separatistům moderní zbraně, a to i v době, kdy se uzavírala dohoda v Minsku. Ukrajinci jsou ve značné nevýhodě, protože ukrajinská armáda je velmi zastaralá. Rusko se již otevřené vojenské podpory nebojí. Západ ale ano. Pokud Rusko nedodrží novou minskou dohodu, nevidím důvod, proč by měly ostatní státy dále váhat s vojenskou pomocí. Tak k tomu přistupuje i americký prezident Obama. Zabráním Krymu, okupací Ukrajiny i hybridní válkou nabouralo Rusko ustálený bezpečnostní systém, který je tu již od druhé světové války.
Pokud někdo volá o pomoc a prosí o vyzbrojení, měli bychom pomoci. Západ takto podpořil například i Kurdy. My ale místo toho posíláme Ukrajině milá slova o tom, že problém nelze řešit vojenskou cestou. Připomenu citát Françoise Hollanda: „Je to plán poslední naděje, pokud selže, bude válka.“ Česká vláda se nakonec bude muset rozhodnout.
